I´m really vampire! 1. kapiotola
Prolog:
Znala všechny bolesti, radosti, veselost, stesk, ztrátu, tajemství… u ní však byla v bezpečí. Jí už je z hlavy nikdo nedostal. Chránila je před světem… Někdy to bylo těžké, každý kdo o její tajemné síle slyšel, řekl alespoň jednou, že by si jí přála. Ona by jí ráda odevzdala, zvlášť na začátku. Vědět vše, ale opravdu vše… Teď za to byla ráda, naučila se s tím žít, za těch 135. Upírkou se stala v 15, ale jed upravil její tělo, takže vypadala nejméně na 17. Byla žádaná a chtěná, ona však vše s nadhledem odmítala, nejen proto, že nemohla prozradit co je. Znala každé postraní úmysly, každé nechutnosti a zlo. Nejdříve svůj úděl proklínala, pak se s ním smířila… naučila se žít bez krve, bez smrti. Tento rok slavila výročí, 150 let. Říkala si „150 let živoření na tomto světě“, ale mýlila se, její čas teprve přijde. Pozdě, ale přece….
1. kapitola:
Nemůžu říct, že jsem se probudila. Jen jsem začala vnímat. Do půl páté jsem četla historii hudby. V podvědomí jsem se na to stejně nesoustředila a vzhledem k tomu, že jsem ten text četla už po páté, znala jsem ho nazpaměť. Dneska je to už 135 let od mé přeměny, 150 od narození. Cítila jsem nával nostalgie a ponořila se do myšlenek, ještě lidských. Chybělo mi to silné cítění, vášeň. Jako upír jsem si ho zachovala, trošku. Díky mé rodině, jsem si ho dokázala udržet. Měla jsem období, kdy jsem odešla a lovila jen lidi, ale s mou schopností to nešlo, akorát jsem se trápila. Oni mě přivítali, jako ztracenou dceru… Oni mě zachránili. Ale pak jsem se dostala ještě dál. Na mé opravdové rodiče, už jsem si skoro nepamatovala jejich tvář, přesto vzpomínka na ně bolela. Byli jsme šťastná rodina… Jenže pak jim zemřela milovaná dcera (já), která je bohužel přežila. Bohužel, hej! Tyhle myšlenky jsi sis přece dávno zakázala. Koukla jsem se na hodiny. Půl sedmé, to mám ještě času dost, měla jsem chuť na menší pumu…
Po návratu jsem si umyla rudce od krve a šla připravit něco málo do školy. Případnou esej jsem měla za tři-čtyři minuty hotovou. Pak jsem zamířila ke skříni. Jako jediná jsem se ubránila Alicininu vlivu a oblékala se podle sebe. Má skříň měla několik rozdělení, byl to obrovský čtverec vestavěný ve zdi. Jedna strana byla plná značkových, skate kousků, druhá retro, tílečka šortky… ráda jsem je míchala dohromady. Další plná bot a doplňků a bund a zbytek, tak nějak oblečení po zvláštní příležitosti, plné elegantních šatů bez ramínek a saténového prádla (to vše dárky od Alice). Ta většinou zůstala zavřená. Dnes jsem vytáhla vyšisované balonové džínové kraťáky, pod ně jsem strčila výrazné růžové punčocháče, které krásně zvýraznili dlouhé hubené nohy. Věděla jsem, že za ně nebudu od rodiny pochválená, ale trocha lehkomyslnosti mě nezbije. Světle žluté conversky bíle tílko, žluté náramky a světle žlutou skate mikinu VANS. Pak jsem se prohlédla v zrcadle. Paráda, bylo to perfektní. Moje vlasy měly naprosto šílenou barvu, byli medové… stejně jako oči. Vyčesala jsem je do vysokého ohonu. Díky šikovnému melíru od Alice vypadali blonďatě. Popadla jsem fialový batoh a seběhla dolů. Alice mě sjela jedovatým pohledem.
„Ale Alice, vždyť je mi patnáct, někde se to musí prokázat.“ Podle Alice, výrazná růžová nebyla barva pro mě. Nejradši by mě jen navlékala do černé a červené, že prý mi jde s očima.
„No jo no, co mám s tebou dělat? Dobré ráno.“ Řekla a políbila mě na čelo.
„Taky tě mám ráda Alice.“ Odpověděla jsem a usmála se.
„Emmette, pospěš!“ Zavolala jsem nahoru.
„Vždyť už běžím. Jsem trochu zaspal.“
„Cože?“ Koukla jsem na něj nechápavě.
„No spíše přespal.“ Řekl s úsměvem na tváři, když z pokoje vycházela jako vždy dokonalá Rosalli. Od té doby co měli v pokoji zvukotěsné stěny, věděli jsme o jejich intimním životě málo. Ne že by mi to vadilo.
Když jsem vystoupila z auta, něco nebylo v pořádku, ale hned z první duše na mě doslova vyskočila nová tvář.